Jak jsme jednou přešeli Kavkaz

Neděle 1.8. 2004

Tak už to začlo. Zabalili jsme bágly od igelitu, vyzkoušeli jsme si, jak odlehčit bágl při nakládání na váhu, a vyrazili jsme se dozvědet, že máme první zpoždění, 1,5hod. Ok, tak 2 piva a na start. První půlka letu je velice příjemná: pivo, kafe, voda a akorát jídla. Příjemně to ubíhá. Příjemná část cesty končí už na Petrogradském letišti, asi pět front na dvě hodiny na pohraničníky, čekání na autobus do hotelu, tam zas další čekání na přihlášení se do hotelu. Několik formlulářů. Na pokoj jsme se dostali až v šest. Konečně jsme vyrazili autobusem do města.

Petrograd včera byl ohromující, velkolepý a krásný. Všechno v obrovských rozměrech, dobře vypadající lidi, hi-tech mobily, mp3 přehrávače, ... Velká móda jsou plechovkáče, hlavně mezi mladými, teenageři jezdí na koních a paří s kytarou v ulicích. Menu v dobrý restauraci kolem 300 rublů, šašlik 80, točený pivo 60 v centru, na okraji už jenom 20. Hospody ani krámy nezavírají.

Pondělí 2.8.

Ráno v sedm vstát a rychle na letiště, spousta lidí a letadlo má zase zpoždění, opět 1.5hod. Tak jsem si dal dva chlebíčky s kaviárem a kafe za 200 rublů a vyměnil dalších 50USD za 1440 rublů jako včera ve městě. Let je v pohodě, jídlo výborný, přistání v pořádku. Démon si ještě natajno zakouřil na záchodě a nikomu to nevadilo. A už jsme byli v MinerálníchVodách. Horko 32°C ve stínu, letiště jako polorozpadlý autobusák. Bágly přišly docela v pohodě a tak jsme šli na pivo. Honza mezitím domluvil dopravu do Teberdy za 3000 rublů, řidič musel zaplalit asi pětistovku maníkům z letiště a vyrazili jsme asi ve dvě hodiny odpoledne. Vypili jsme asi 10 piv v autě a tak nějak usnuli. Řidič znal Česko a mluvil o povodních, taky říkal, že je naše cesta nebezpečná kvůli sněhu a medvědům. Na cestě nás třikrát stavěla vojenská hlídka se samopaly. Do Teberdy jsme dorazili asi v devět. Dal jsem si pár pirožků, meloun, kafe a dortík za 32 rublů. Postavili jsme stany. Dohodli jsme se, že já s Flaškinem doprovodíme Honzu do Čerkessu, cca 120km pro vyřízení propustky do pohraniční zóny. Nemohl jsem dlouho usnout kvůli horku, ale dostal jsem sms a přišla bouřka a tak jsem nakonec usnul.

Úterý 3.8.

Ráno pršelo, tak jsem rychle zabalil a vyrazili jsme. Jeli jsem linkovým autobusem s místními do většího města a dál mašrurkou do Čerkessu. Tam jsme stáli od půl jedenáctý do jedný frontu na ověření pasů a potom jsme šli k pohraničníkům. Tam jsme se dozvěděli, že část naší cesty je zavřená (na tuhle informaci jsme si ale počkali 4 hodiny). Doporučili nám jet rychle do Teberdy, kde mají víc informací. Tak jsme rychle jeli: 2x mašrurka, 1x trolejbus. V osm jsme byli tam. Okresní náčelník řekl, že tam nejspíš můžem. Měli jsme dobrou náladu, navíc nás vzal linkovej autobus sám od sebe a zadarmo na místo kde jsme měli stany. Tak jsme se mohli jít opít. Podařilo se docela, hospoda s jídlem, pak bufet a nakonec oheň. Poslal jsem odtud sms na smaženky.

Středa 4.8.

Ráno jsme vstali v půl osmý, šel jsem se vykoupat a sbalil věci a vyrazil na snídani. Pán z bufetu nás všechny naložil a odvezl do Dombaje. Naše cesta – přechod Kavkazu - konečně začla, v půl jedenáctý. Ušli jsme asi 500 výškových metrů a došli k lanovce, záda už bolely. Nalehko jsme vyjeli lanovkou na výlet do výšky 2062m.n.m., dali si pivo a dobrá nálada trvala.

Ve dvanáct jsme vyrazili do hor, akorát začalo pršet, a to dost. Zdržel nás pohraničník se zbraní, ale pustil nás. Vzali jsme ponča a začali se strašně potit, cesta byla spíš necesta vysokou mokrou trávou, nálada začala klesat. Šlapali jsme docela rychle, Honza byl hned tentam. Vystoupali jsme do našeho prvního sedla Cucchur 2717m.n.m. přes džungli, trávu, bláto i sníh. Všechno ujíždělo a síly rychle mizely. Nálada se zlepšila, když jsme začali sestupovat, ale pak pro nás začalo peklo, na který jsme nebyli připravený. Honza neznal přesnou cestu nebo tam ani žádná nebyla, šli jsme bažinou, ujížděly nohy, drhli jsme báglama a strašně nadávali. Já jsem přehodnotil celý smysl takovýho cestování, nestojí to za to. Nic mi neudělalo radost, žádnej pohled na hory ani divoká příroda. Tělo bolí a člověk se probíjí nesmyslně do nějaký prdele. Nakonec po vážně velkým trápení jsme došli dolu k řece. Stan, teplý suchý oblečení a jídlo to zase otočilo zpátky, Ok, stojí to za to. Počasí se naštěstí vybralo. Zítra uvidíme.

Čtvrtek 5.8. 18.h

Ráno jsme vstali v sedm a to do pořádný zimy, měli jsme námrazu na botách. Počkali jsme si na sluníčko, vysušili věci a pokračovali v sestupu podél řeky. Na konci cesty jsme museli překonat divokou řeku, museli jsme natáhnout lano nad padlým stromem a přejít přes něj, velký nervy. Pak už silnice a koupačka v jezeře. A taky pečená ryba, asi pstruh, šašlik a pivo.

V šest večer jsme zakempovali. Museli jsme přes vojenskou kontrolu, kde jsme dlouho čekali než to pro nás dotelefonují a pak jsme ještě museli přes ochranáře. Obojí vyšlo. Kemp jsme měli v 2255m.n.m. v údolí Kici Murubzu. Kemp byl asi o hodinu níž než bylo předpokládaný místo, protože jsme čekali na Honzu. Obtežují nás komáři a to dost. Výstup byl prudký do kopce, ale jinak docela pohodový. Zítra musíme dřív vstát a půjdeme na sněhový přechod sedla Centralní Kici Murubz 3150m.n.m. Zítra to bude taky prudce do kopce.

Pátek 6.8. 21.h

Kopec byl teda pořádnej, převýšení 900 metrů. Před sedlem nás zkontrolovali vojáci jestli nejdeme do Gruzie, nejspíš na nás už čekali, protože věděli, že tam máme jít. Na ledovci jsme nacvičili brzdění cepínem. V kopci jsme si usilovně hrábli do nohou.

Ve dvě jsme byli nahoře v sedle Centralní Kici Murubz 3150m.n.m. Sestup dolů byl zase náročnější než jsme čekali, protože když skončil sníh, tak jsme museli přes velký kameny, nebezpečný aby člověk někde nenechal nohu nebo nepřepad s báglem. Bágly byli těžší než jsme mohli unést a byli jsme z toho unavení, takže jsme zakempovali hned po sestupu, výška 2210m.n.m. Během sestupu jsem se zase zařekl, že už nikam nejedu, nikdy!!! Po jídle a v suchu už to tak ostře nevidím. Řeku jsme brodili s bágly a v sandálech. Zítra nás nečeká žádný sedlo, jenom šlapání. Chystá se na bouřku.

Sobota 7.8. 14.h

Sestup je za námi. Vstávání v sedm jako obvykle, odchod v 8:30. Došli jsme k dalším vojákům, který jsme asi probudili když jsme kolem jejich ležení procházeli. Museli nás doprovodit na jejich velitelství, který bylo na naší cestě. Irena si tam projela na kavkazským koni a Kristýně pomohli s batohem. Vojáci nám taky dali tři chleby. Jsme ve výšce 1500m.n.m. v dolině Uckulan, ale chceme se dostat do 2700m.n.m. kvůli aklimatizaci. Čeká nás velkej vopruz, 1200 výškových metrů.

20:20

Náherný nástup, během 55 min. jsme dali 330 výškových metrů a pak ještě pár desítek minut a dostali jsme se na nejkrásnější místo na světě. Hory, břízky, meandrující čistá řeka, koně a pastevci. Pastevci nám dali maso z vařenýho kozoroha a placky, ani nechtěli za to od nás peníze. Krása. Byli jsme tam asi v pět hodin odpoledne. Měli jsme ještě dost sil a chtěli jsme výš kvůli aklimatizaci, tak jsme vyšlapali ještě dobrých 550 výškových metrů. Dali jsme si dost do těla, ale bylo to taky příjemný. Nějkrásnější den přechodu, díky za něj.

Nědele 8.8. 21.h

Ráno jsme vyšli v devět z výšky 2640m.n.m., vyšlapali 800 výškových metrů přes kameny, pak sníh a posledních pár metrů jsme byli navázáni na laně. Sedlo Severní Dzalpakol ve výšce 3400m.n.m. Protože se nahoře nabíralo na bouřku, tak jsme s Flaškinem vyrazili rychle dolů. Čekalo nás klesnout o 2000 výškových metrů. Sestup byl prudký, sníh, kameny a nakonec tráva prudce dolů. Po cestě začala pořádná kavkazká bouřka s kroupami. Zmokli jsme úplně na kůži. Na největší průtrž jsme byli v chlívku u pastevců. Byli zase hodný a dali nám napít jejich kefíru. Dohodli jsme se, že dojdeme do tábora Alpleger, kde můžeme dát pivo a spát v suchu. Podařilo se, máme chatu a stánek s místností. Můžeme posedět a oslavit pořádně Démonovi třicátiny. Po cestě v dešti nás sice zdrželi vojáci, ale aspoň nám dali sladký čaj. V táboře jsme si mohli dát k jídlu plněný papriky a placky. Démon zahlásil: dali jsme pořádnej outdoor, teď můžeme dát pořádnej indoor. Jdem do toho. Pro pořádek: výška v táboře je 1990m.n.m.

Pondělí 9.8. 10:30

Tak jsme se včera pořádně nakalili, zpívali a tančili. Démon platil útratu, pivo bylo silný 9% a nám bylo dobře. Ráno sušíme věci a čekáme na gruzavík, který nás proveze údolím Ullu Kum, původně planovaná dnešní trasa, byla by to dlouhá a nezajímavá cesta.

20:30

Cesta gruzavíkem byla pořádná, byla nás na korbě 17 ještě s nějakými Rusy, který se s námi chtěli bavit anglicky. Byli z Tuly od Moskvy. Na korbě jsme se pořádně proklepali, cesta vůbec nevypadala, že by se dala jet autem, ale šlo to. Vojáci nás 2x kontrolovali a v pastevecký osadě jsme koupili sýr, takovýho tvarohovýho typu. Postom jsme nastoupali asi 700 výškových metrů do idylickýho kempu s výhledem do zítrejšího sedla Chatu Tau 3550m.n.m. a hlavně přímo pod Elbrusem. Počasí zatím přeje. My jsme ve výšce 2700m.n.m. U lidí se trochu projevuje výšková nemoc, ale snad to půjde. Nervozita stoupá, máme 36 hodin do zdolání vrcholu.

Úterý 10.8. 20:30

Dnešní den byl nabitý zážitky. Výstup do sedla Chatu Tau: šlo to pomalu, ale dostali jsme se tam v dobrým čase. Kolem desátý jsme byli nahoře, byl tam signál poprvý během přechodu. Brácha od Flaškina poslal špatnou zprávu, že na Tan-Šanu v Chan Tengri zahynuli horolezci, mezi nimi Češi z výpravy, kterou pro ně organizoval Honza. Honza byl z toho dost přešlej. Co se dalo dělat. Tak jsme pokračovali traverzem po ledovci navázání na společný lano směrem na lanovku dolů z Elbrusu. Na lanovce se Bejčkovi a Kristýna oddělili a jeli lanovkou dolů do kempu Sakla u vesnice Elbrus. My jsme museli vystoupat od lanovky (3800m.n.m.) na Prijut, který je ve výšce 4200m.n.m. Prijut je plný lidí, takže spíme venku na sněhu. Zima je pořádná a fouká silný vítr. Během dnešního dne jsme zvládli překonat 1600 výškových metrů. Celkem bez problémů. Teď zbývá 12 hodin do vrcholu. Dobrý počasí rozhodne. Doufám, že budeme mít dostatek štěstí.

Středa 11.8.

Vstávali jsme v půl druhé. Moc jsme toho nenaspali, protože bylo moc větrno, klepal se celej stan a byla zima. Zabral jsem až když jsem si nandal ještě péřovou vestu. Ráno byla zima a foukalo, ale vyrazili jsme. Šlo to pomalu a hodně se zastavovalo, tímpádem jsme ještě víc promrzali. Kolem páté ráno ještě zesílil vítr a začaly padat malé krupky. Měl jsem strach, že bych mohl omrznout na tváři a tak jsem se rozhodl se otočit na metě 4910m.n.m. Šel jsem dolů společně s Jaridem. Jako poslední to zkoušeli Petr s Arnoštem. Vydrželi ještě dalších 90 metrů a pak se taky vrátili dolů. Já jsem mezitím poslal zprávy o našem neúspěchu a v asi v sedm jsem si šel lehnout ještě na chvilku. Kolem devátý jsme vstali s Honzou a v deset vyrazili směrem lanovka. Všichni to cítíme jako úspěch, že jsme se o výstup pokusili a dali tomu maximum sil. Počasí prostě bylo tentokrát proti.

Pátek 13.8.

Pod Elbrusem jsme měli dva těžký dny, hodně chlastu, dvě sauny a hodně deště. Moc jsem se nebavil, chlast mě přemohl a ty dva dny mi uběhly rychle. Ve finále jsem dostal pořádnou střevní chřipku. Pokazilo mi to celý pátek. Jeli jsme mašrurkou do Bezingi. Bylo to asi 220km. V Bezingi se podařilo najmout za 50USD gruzavík do turbázi nad Bezingi. Nemuseli jsme šlapat 20km, což se mi kvůli chřipce vyloženě hodilo. Vojáci nás jako obvykle párkrát kontrolovali. Z turbázi jsme stoupali asi 2 hodiny na bivak. Pro mě strašná cesta, dost jsem nadával a zase jsem se zařekl, že už nikam nepojedu. Připadal jsem si jako soumar s těžkým batohem, záda mě z toho bolela a to šlapání pak nebylo žadný potěšení. Tentokrát už jsem to myslel vážně, aspoň myslím. Zítra můžeme jít buď nalehko na Bezingijskou stěnu nebo na těžko asi 3 hodiny na další flek pod stěnou. Uvidíme ráno, vzal jsem si prášky proti průjmu a brufen na spaní a šel si lehnout.

Sobota 14.8.

Dohodli jsme se, že půjdeme natěžko do horního bivaku nebo na nějakej příhodnej kemp po cestě, mělo by to být cca 3 hodiny. Vyšli jsme z výšky 2650m.n.m. a další kemp by měl být ve výšce 3100m.n.m. Šli jsme pořád po ledovci, pod kterým tekla voda. V ledovci byly krásný jezírka, led byl namodralý. Obloha byla vymetená, krásný den. Všem to přililo energii do žil. Ráno jsme vysušili stany a oblečení, vyšli kolem poledne.

Těsně před koncem jsme museli zdolat kamennou stěnu s potokem asi 100 metrů prudce do kopce. Vůbec se mi tam nechtělo jít, připadalo mi to jako zbytečný risk. Nemám už vůbec chuť riskovat. Nakonec to nebylo tak náročný jak to vypadalo zezdola, horší bude sestup. Kemp máme na nádherným místě jako odměnu, nad námi 2000 metrů vyskoká a 25 kilometrů dlouhá Bezingijská stěna, náherný pohled. Trávení se mi trochu zlepšilo, ale začaly mě bolet nepříjemně záda, ten bágl se prostě pronáší víc a víc. Rada pro turisty: nebrat si ponožky, trenky, rolák ani trička. Všeho stačí maximálně dva kusy! Zítra máme jít nalehko do sedla Dychniaz 3830m.n.m., ale nejpíš to vynechám. Necítím se ještě úplně dobře a navíc se mi nechce jít do dalšího rizika.

Neděle 15.8. 9.h

Začal další nádherný den. Slunce peče, stěna září do údolí a stolice pomalu houstne. Rozhodl jsem se, že nejdu na výstup do sedla. Dva dny bez jídla mi moc nepřidalo, radši budu ležet u stanu. Zadýchal jsem se už behěm cesty ze záchoda. A měl jsem taky divoký sny. V noci byla slušná zima, foukal vítr, ale ráno už bylo teplý a nebe vyfoukaný. Trochu závidím, že jsem nešel, ale dneska to bylo mimo moje možnosti.

21.h

Skupina se vrátila ze sedla kolem šestý hodiny. Já plus Flaškin a Démon jsme si zahráli mariáš a příjemně jsme polehávali na sluníčku. Opalovali jsme se ve slipech a potili záda. Probrali život a plkali a plkali. Ti, co se vrátili, vesměs tvrdili, že to bylo velký chození a krásný výhled. My jsme zas viděli pár lavin v přímým přenosu.

Večer jsem si dal konečně zase nejaký jídlo, zasytilo mě a neměl jsem s ním už problémy. Další den půjdeme dolů a čeká nás pochod zpátky jako jsme šli v pátek a v sobotu plus dalších 12 kilometrů. Bude to určitě útrapa. Nevím jestli to všechno podle plánu dojdeme. Netěším se na to, dnešní den byl příjemný a nechce se mi do dalšího naříkání na těžký batohy.

Pondělí 16.8. 21.h

Dlouhý sestup, udělali jsme si rekord ve vzdálenosti. Z 3300m.n.m. do 1600m.n.m. a pak zase zpátky do 2000m.n.m. V součtu 2000 výškových metrů. Vzdálenost byla asi 10 kilometrů po ledovci od 8:45 do 11:45 včetně příkrého sestupu, který jsme už naštěští znali z výstupu a proto tolik nevadil. Po ledovci nám to dobře ubíhalo. Akorát nás zdřeli pohraničníci. Od dvanácti do jedný jsme šli po moréně až jsme došli pod horolezecký tábor, někteří šli pro cigarety a na oběd. Já jsem radši odpočíval. Po pauze, kde jsme si vyměnili názory jestli je lepší jít pomaleji s nejpomalejším nebo na něj občas počkat, jsme pokračovali v dlouhým pochodu. Šli jsme po cestě pro gruzavíky stejnou cestou jakou jsme jeli v pátek do turbázi, přes stejný vojáky a dál směrem Bezingi. Asi po 13km jsme odbočili do údolí, které vede k našemu poslednímu sedlu Dumala. Na odbočce jsme byli už v 16:45 a tak jsme mohli ještě našlapat něco k tomu sedlu. Šli jsme dalších 400 výškových metrů a asi dvě hodiny nahoru, abysme si zkrátili přechod na další den. Honza ztratil sandál. Dorazili jsme na hezký místo mezi dvěma řekami. Přivítali nás tam tři hlídací psi, ale nezaútočili na nás. Po chvilce přišel bača a museli jsme přesunout jeden stan, aby mohlo projít stádo ovcí. Když ovce táhly bylo to legrační. Měly strach a nechtěly jít, ovčák na ně musel křičet nějaký zvuky, aby vůbec šly. Vedla je koza, která taky přišla zkontrolovat stany. Pěkný.

Náš dnešní pochod trval 11 hodin a ušli jsme 33km. Bolí nás chodidla a záda. Zítra má být mírnější přechod přes sedlo Dumala 3140m.n.m. do Verchni Balgarie tzn. asi 900 výškových metrů. Odhad je, že bysme to měli zvládnout za 6 hodin. Počasí se zkazilo, ale zatím neprší. Stany máme v mraku.

Úterý 17.8. 17.h

Nepovedený den, plán dojít do Balgarie padl. Démon je nemocný. Přepadla ho slabost a točila se mu hlava. Došli jsme jenom kousek od včerejšího místa, šli jsme asi dvě a půl hodiny. Zítra doufám dojdeme do Balgarie. Začlo nám docházet jídlo a plyn do vařiče, snědli jsme všechnu rýži s různejma omáčkama, už toho instantního jídla máme plný zuby.

Středa 18.8. 9:15

Poslední sedlo Dumala padlo, počasí pořád přeje. Žádný mraky a slunce peče, fouká mírný vítr. Dotkli jsme se mobilního signálu, ale ještě nechytli. Před námi Balgarie a za námi Démonek.

20.h

Tak jsme sestoupili. Dlouhý sestup, prudce dolu a pak po silnici. Nechtělo se mi čekat na ostatní a tak jsem šel pomalu napřed. Naposledy jsem si užíval hory, jsou prostě krásný. Prošel jsem po pěti hodinách chůze sám chudou vesnicí. Tam už na mě čekali kluci, který jeli náklaďákem. V hospodě jsme si dali mletý maso, kterýmu říkají kotleta, makarony a nějaký vnitřnosti. Pár piv a jeli jsme náklaďákem do mrtvýho města, který nechal vyklidit Stalin ve '44, když řešil národnostní otázky tím, že přestěhoval jeho původní obyvatele do Kazachstánu. Dál jsme pak jeli kaňonem na Galubojoje ozero, za kaňonem byl signál. Spát budeme v dětským táboře, můžem si dát další piva.

Čtrvtek 19.8. 6:30

Rozloučili jsme se se čtyřmi členy expedice, kteří pojedou domů vlakem. Spíme pod stříškou u jezera a vypadá to na další slunečný den. Vychází slunce.

Pátek 20.8. 7.h

Proflákali jsme včerejší den, byli jsme u skutečnýho Galubojoje ozero. Dali šašlik, piva atd. Večer jsme dělali to samý. Jarid koupil flašku vodky za 30 rublů jako vzpomínku na Hlinku. Docela jsme zakalili a šli se ještě podívat na diskotéku, ale už končila. Tak Jarid aspoň vyžebral tři piva a spali jsme.

Budíček v šest.

14.h

Jedeme mašrurkou do Minerálních Vod. Stavili jsme se v Pjatigorsku na rynku, ale měli tam hovno a navíc jsme neměli ani kde vyměnit prachy. Kluci byli v armyshopu a koupili trička. Dojeli jsme do Minerálních Vod. Šli do první hospody přebalit bágly měli jsme tam zážitek. Petr si objednal šašlik. Servírka se nějak divně vyptávala, ale nakonec mu ho přinesli. Řekli si za něj 850 rublů, že prej 100gramů stojí 85 a že si to takhle objednal. Petr nechtěl zaplatit a tak byla hádanice. Dopadlo to tak, že jim dal 300 a zbytek jídla. Byli to prostě takový šizouni u letiště. Let začal podle plánu v 13:15. V Petrohradě bysme měli být včas. Schválně jak rychle se dostaneme do hotelu a pak do města?

Sobota 21.8. 9.h

Cesta do St.Petěrburgu uběhla rychle, v šest jsme vyráželi do města. Dali jsme rychlý výlet na Auroru. Démonek se asi 10x posral a tak jsme mohli jít na palubu. Patří vojenskýmu učilišti a jeden vojín nás za 100 rublů na osobu provázel.

Sice zajímavý věci, ale já se spíš těšil ke stánku. Zbytek prohlídky města jsme s Flaškinem, Démonem a Peremou oželeli a šli jsme ke stánku, dal jsem si šašlik a pět kusů. Poznali jsme se s místníma vejpitkama a hodnotili zájezd. Zatím jsem se nikam nepřihlásil. Spát jsem šel kolem druhý, jako poslední.

Budíček byl v pět, v šest autobus, letiště bez zvlášního čekání a pak letadlo. A tak nám to skončilo.